- 30.9.2026
U 72. mechanizovaného praporu začínal před více než dvaceti lety jako velitel čety. Dnes mu velí. Podplukovník Martin Krč má za sebou službu u několika útvarů, práci na velitelství 7. mechanizované brigády, studium ve Spojených státech i čtyři zahraniční mise. Zkušenosti z Afghánistánu mu ukázaly, jak rychle se z teoretické hrozby může stát skutečnost. Do velení svého praporu dnes přináší především důraz na připravenost, schopnost rozhodovat se a učit se z minulosti.
Foto: Velitel 72. mechanizovaného praporu podplukovník Martin Krč/72. mpr
Když podplukovník Martin Krč v roce 2004 nastupoval k 72. mechanizovanému praporu jako mladý velitel čety, představa, že by jednou celý útvar vedl, byla vzdálená. Prapor se tehdy stále formoval. Česká armáda procházela zásadní proměnou, končila éra základní vojenské služby a profesionální jednotky teprve získávaly svou dnešní podobu. Pro mladého poručíka byly mnohem důležitější každodenní problémy malé jednotky než úvahy o budoucích velitelských funkcích.
„Snažil jsem se co nejrychleji pochopit, jak útvar funguje a co se ode mě vlastně očekává. Velitel praporu pro mě tenkrát byla velká autorita s obrovskými zkušenostmi a nekonečným přehledem,“ vzpomíná. Dnes stojí v čele stejného praporu. Za více než dvě desetiletí mezi těmito dvěma okamžiky prošel českou armádou v různých rolích a na různých stupních velení. A stejně výrazně jako jeho vlastní profesní dráha se proměnil i útvar, ke kterému se vrátil.
Prapor, který dospěl
72. mechanizovaný prapor „Generálmajora Josefa Buršíka“ je dnes zkušenou jednotkou. Za sebou má zahraniční operace, mezinárodní cvičení i řadu úkolů doma a v zahraničí. Podle jeho velitele není největším rozdílem oproti začátku tisíciletí pouze technika nebo personální naplněnost. Podstatnější jsou zkušenosti. Právě ty podle podplukovníka Krče vytvořily z praporu jednotku, která má za sebou více než dvě desetiletí nepřetržitého vývoje. Zkušenosti jednotlivců se postupně proměnily ve zkušenost celého útvaru. Vojáci se učili nejen při vlastním výcviku, ale také při společné činnosti se spojenci a při skutečném operačním nasazení.
Současně se změnila i generace velitelů. Dnešní mladí poručíci podle podplukovníka Krče přicházejí velmi dobře připraveni po teoretické stránce. Výhodou je také systém stáží u jednotek, kam po škole následně nastupují. To jim umožňuje poznat prostředí útvaru ještě předtím, než převezmou první podřízené. Přesto podle něj existuje něco, co žádná škola úplně předat nedokáže. Ochotu přijmout odpovědnost, postavit se problému a hledat řešení.
Vidět armádu z jiného patra
Významnou část své kariéry strávil Martin Krč mimo vlastní prapor. Působil na velitelství 7. mechanizované brigády a tři roky také jako zástupce velitele 71. mechanizovaného praporu v Hranicích. Právě pohled z vyššího stupně velení považuje za jednu z důležitých zkušeností pro každého budoucího velitele praporu. Jednotka totiž vidí především svůj vlastní úkol. Vyšší velitelství však musí pracovat s mnohem širším obrazem – s plánováním, prioritami, přidělováním prostředků i návazností jednotlivých úkolů.
„Sedět na rotě a nadávat, že něco nedává smysl, je velmi jednoduché,“ říká podplukovník Krč. Teprve možnost být u vzniku rozhodnutí podle něj člověku ukáže, proč některé úkoly vypadají tak, jak vypadají, a jak do sebe zapadají jednotlivé části celého systému. Zkušenost z jiného mechanizovaného praporu zase ukázala, že ani dvě organizačně podobné jednotky nejsou totožné. Každá má jiné prostředí, jiné zvyklosti, jinou vnitřní kulturu a jiný způsob práce. A právě možnost poznat jiný prapor z pozice jeho zástupce mu podle jeho slov umožnila přivézt si zpět nejen nové postupy, ale také jiný pohled na vlastní jednotku.
Americká škola velení
Jedním z důležitých mezníků Krčovy kariéry bylo studium na U.S. Army Command and General Staff College ve Spojených státech. Největší přínos ale nevidí pouze ve vojenských postupech nebo možnostech americké armády. Výraznou stopu v něm zanechal způsob, jakým se ve Spojených státech pracuje s leadershipem a vojenskou historií. Při výuce nebyla historie prezentována jako seznam bitev, dat a jmen. Studenti rozebírali především rozhodnutí velitelů, okolnosti, které k nim vedly, a následky, jež z nich vyplynuly. Stejný princip se používal při případových studiích zaměřených na leadership. Studenti dostávali složité situace, ve kterých nebyla jednoznačně správná odpověď. Museli se rozhodnout a následně své rozhodnutí obhájit.
„Po každé lekci jsme měli možnost na případových studiích analyzovat a hodnotit správnost chování a rozhodování velitelů. Z toho se dá opravdu dobře čerpat při vlastním velení jednotce,“ vysvětluje podplukovník Martin Krč. Právě schopnost učit se z rozhodnutí druhých považuje za jednu z cest, jak připravit budoucí velitele na situace, které sami ještě nezažili. Historie podle něj není minulost uzavřená v učebnici. Je zásobárnou zkušeností, za které už někdo jiný zaplatil.
Čtyři mise, čtyři různé zkušenosti
Martin Krč absolvoval čtyři zahraniční operace. Jednu na Balkáně a tři v Afghánistánu. Za bojově nejcennější považuje své druhé afghánské nasazení u desáté jednotky provinčního rekonstrukčního týmu. Tamní úkol byl výrazně odlišný od toho, na co se mechanizovaný voják připravuje doma. Zatímco v České republice se jednotky cvičí především pro vedení obranných a útočných operací, v Afghánistánu byla prioritou ochrana civilních expertů při jejich práci v terénu.
Lišila se také technika. Místo pásových bojových vozidel se vojáci pohybovali převážně na kolových vozidlech a po komunikacích. Jedna věc ale zůstávala stejná: schopnost jednotky reagovat na nebezpečí. A právě Afghánistán dal některým hrozbám mnohem konkrétnější podobu.
Foto: V Afghánistánu bylo primárním úkolem 10. jednotky PRT chránit civilní experty během jejich práce/72. mpr
Když teorie přestane být teorií
Improvizovaná výbušná zařízení patřila mezi nejvážnější hrozby, kterým koaliční jednotky v Afghánistánu čelily. Vojáci se na ně připravovali před nasazením. Znali postupy, signály i způsoby reakce. Jenže vědět něco při výcviku a vědět, že se to může stát za několik minut, jsou dvě různé zkušenosti. „Když této hrozbě reálně čelíte na místech, kde k tomu už i došlo a víte, že se to může kdykoliv stát, všechny smysly jsou nastražené,“ vzpomíná velitel 72. mechanizovaného praporu Martin Krč. Zkušenost podle něj neztratila význam ani dnes. Výbušná nástražná zařízení nezmizela a soudobé konflikty ukazují, že vojáci musí počítat s mnohem širším spektrem hrozeb než pouze s klasickým protivníkem před sebou.
Afghánistán mu zároveň změnil pohled na otázku, kterou si před zahraniční operací klade téměř každý voják. Co když se nevrátím? Před odjezdem si podle něj člověk samozřejmě připouští, že i tato možnost existuje. Skutečné pochopení ale přichází až ve chvíli, kdy začne boj. „Když hrozba smrti začíná mít opravdu reálné obrysy, tak člověk přemýšlí trošku jinak.“ Právě tato zkušenost patří k těm, které se velmi těžko předávají někomu, kdo je nezažil.
Rychlost znamená přežití
72. mechanizovaný prapor má oproti ostatním mechanizovaným praporům 7. mechanizované brigády jednu specifickou schopnost. Jeho minometná baterie disponuje samohybnými 120mm minomety vz. 85 PRÁM-S na podvozku BVP-2. Jde o unikátní techniku, kterou žádný jiný prapor Armády České republiky nepoužívá. Stáří techniky přirozeně přináší komplikace. Údržba i opravy jsou stále náročnější. Přesto podle velitele praporu zůstává její bojová hodnota významná. Důvod je jednoduchý – rychlost.
Samohybný minomet dokáže rychleji zaujmout palebné postavení, splnit palebný úkol a prostor opustit. A právě poslední část je na dnešním bojišti zásadní. S rozvojem bezpilotních prostředků a schopností protivníka rychle vyhledat a napadnout palebné prostředky se čas mezi zahájením palby a odvetným úderem dramaticky zkracuje. „Rychlost zajetí do palebného postavení, splnění palebného úkolu a opuštění prostoru je daleko vyšší než u tažených minometů. A to je v dnešní době klíčové pro přežití na bojišti,“ upozorňuje Martin Krč. I proto považuje moderní samohybné minomety za logickou cestu dalšího přezbrojení mechanizovaných jednotek.
Foto: Samohybný minomet vz. 82 PRAM-S/72. mpr
Drony už nejsou budoucnost
Právě bezpilotní prostředky jsou podle velitele 72. mechanizovaného praporu jednou z oblastí, ve kterých současné bojiště nejvýrazněji ukazuje směr dalšího rozvoje. Drony už nejsou specializovaným prostředkem používaným pouze na vyšších stupních. Stávají se běžnou součástí boje. Prapor je proto postupně zařazuje do výcviku, přestože podplukovník Krč připouští, že jejich využití bude nutné dále rozšířit.
Velký potenciál vidí také v bezpilotních pozemních prostředcích. Ty mohou převzít úkoly, při kterých by jinak bylo nutné vystavovat vojáky zbytečnému riziku – například při dopravě zásob nebo odsunu raněných. Současný konflikt na Ukrajině podle něj neukazuje pouze potřebu nové techniky. Ukazuje především rychlost, s jakou se musí armáda dokázat učit.
Vševojsková brigáda jako přirozený celek
Dalším tématem, ke kterému má Martin Krč jasný názor, je organizační uspořádání brigád. Návrat k vševojskovým brigádám by podle něj dával smysl. Hlavní výhodou je organická přítomnost prvků bojové podpory a bojového zabezpečení přímo v sestavě brigády. Velitelé díky tomu jednotky znají, pravidelně s nimi cvičí a dokážou jejich schopnosti využít přirozeněji než v případě prvků přidělených pouze pro konkrétní úkol. Současný systém úkolových uskupení podle něj fungovat může. Má však jednu nevýhodu – společný výcvik jednotek, které k sobě organizačně nepatří, je vždy složitější. A právě dlouhodobá součinnost je u těžkých pozemních sil jedním ze základních předpokladů úspěchu.
Rozhoduje člověk, ne kolonka
Přestože se debata o budoucnosti armády často soustředí na techniku, Krč opakovaně vrací pozornost k lidem. Stejný přístup uplatňuje i při pohledu na ženy v armádě. „Nezáleží na tom, jestli na stanoveném místě sedí muž nebo žena, důležité je, jak je jedinec schopný plnit úkoly.“ U mechanizovaných jednotek 72. mechanizovaného praporu dnes ženy neslouží, podle velitele ale nejde o žádné omezení ze strany jednotky. Na tyto pozice se jednoduše nehlásí, pravděpodobně kvůli vysoké fyzické náročnosti služby.
V ostatních částech praporu jsou však podle něj ženy důležitou součástí týmu. Podobně pragmaticky se dívá i na personální situaci. Prapor podle něj nemá zásadní problém s příchodem nových lidí. Výzvou je spíše jejich udržení. Ne každý, kdo k jednotce nastoupí, totiž zjistí, že vojenská služba odpovídá jeho představám. „Někteří to jdou vyloženě zkusit. Občas si někteří nováčci uvědomí, že prost sáhli na špatné dveře.“ Mechanizovaný prapor není jednoduchým místem služby. A právě proto podle jeho velitele musí být člověk připraven přijmout její náročnost.
Foto: Průběžně k 72. mpr přichází dostatek lidí na udržení potřebné naplněnosti/72. mpr
Jméno, které zavazuje
Na konci se Martin Krč vrací k tématu, které poznal už během studia ve Spojených státech – k významu historie. 72. mechanizovaný prapor nese čestný název „Generálmajora Josefa Buršíka“. Pro jeho velitele to není pouze jméno v oficiálním názvu útvaru. Josef Buršík pro něj představuje vojáka s mimořádnými bojovými zkušenostmi, ale zároveň člověka s pevným morálním postojem. „Pro nás je generál Buršík symbol odvahy, výborný velitel, který se nebál jít do akce jako první, vždycky v první linii.“ Právě proto podle něj k osobnosti generála Buršíka tak dobře sedí i motto praporu: Hrdinsky bojovat, svobodně žít!
Pro podplukovníka Martina Krče má tahle věta ještě jeden rozměr. Před více než dvaceti lety přišel k praporu jako mladý poručík, který se snažil pochopit, co se od něj očekává. Dnes stejnou otázku pomáhá zodpovídat dalším. A možná právě v tom se kruh uzavírá.
