- 26.7.2026
Přáslavice – První týden byl o nástupu do nového světa. Druhý o tom, přijmout tempo a začít v něm fungovat. Třetí týden Dobrovolného vojenského cvičení v Přáslavicích, ale ukazuje něco mnohem podstatnějšího: kdo se s vojenským prostředím opravdu sžil, kdo dokáže zabrat i ve chvíli, kdy už síly nejsou samozřejmostí, a kdo začíná chápat, že armáda není jen o tom něco zvládnout, ale také obstát.
Po dvou týdnech už nikdo nepřijíždí „na zkoušku“. Z prvotní nejistoty se stal režim, z nervozity zkušenost a z jednotlivců kolektiv, který se učí fungovat spolu. V Přáslavicích, už není potřeba dlouze vysvětlovat, co znamená budíček, nástup nebo přesun na zaměstnání. To všechno už patří k běžnému dni. Jenže právě v této fázi přichází to nejtěžší. Ne novost. Ne první šok. Ale vytrvalost.
Třetí týden bývá v každém výcviku zvláštní. Tělo už cítí, že je dlouho v zátěži, hlava ví, že konec je ještě pořád daleko, a právě tehdy se ukazuje charakter. Jestli člověk zvládne fungovat i ve chvíli, kdy už není všechno nové a zajímavé, ale kdy se musí opřít sám o sebe, o své návyky a o lidi kolem sebe. A právě to se v posledních dnech v Přáslavicích děje.
Výcvik pokračuje ve vysokém tempu. To, co se v prvních týdnech učili po jednotlivých částech, se teď víc propojuje do jednoho celku. Pořadová příprava, fyzická příprava, střelecká příprava, taktika, pohyb vojáka, činnost v poli, reakce na povely, práce ve skupině. Už nejde jen o to „něco si zkusit“. Teď jde o to, aby to fungovalo dohromady. Aby každý věděl, co má dělat, a aby to dokázal udělat i ve chvíli, kdy už je unavený.
Právě to potvrzují i instruktoři, kteří účastníky výcvikem provázejí od prvního dne.
„Třetí týden je z pohledu instruktorů často nejzajímavější. Už vidíme, kdo si na režim opravdu zvykl, kdo začal fungovat přirozeně a kdo dokáže zabrat i tehdy, když už není energie nazbyt. Přestává to být o prvním dojmu a začíná to být o skutečné odolnosti,“ řekl jeden z instruktorů.
A odolnost je přesně to slovo, které třetí týden vystihuje nejlépe. Nejen fyzickou, ale i psychickou. Výcvik už dávno není jen sledem nových informací. Je to každodenní prověřování toho, jak člověk zvládá tlak, únavu, pravidla i odpovědnost. Jak rychle se dokáže soustředit. Jak funguje, když se něco nepovede napoprvé. Jak reaguje na ostatní. A jak moc je schopen podržet tým, ne jen sám sebe.
To si začínají uvědomovat i samotní středoškoláci. „Na začátku člověk řeší hlavně to, aby nezmatkoval a všechno pochopil. Teď už je to jiné. Už víme, co se po nás chce, a spíš jde o to vydržet a jet dál. Člověk zjistí, že zvládne víc, než si myslel, ale taky že bez ostatních by to bylo mnohem těžší,“ řekl účastník DVC.
Právě kolektiv je v této fázi vidět možná nejvíc. V prvních dnech se lidé teprve poznávali. Dnes už vědí, kdo vedle nich zabere, kdo dokáže povzbudit ostatní a kdo podrží skupinu ve chvíli, kdy už je toho prostě moc. A to je něco, co se nedá naučit z učebnice ani z prezentace. To vzniká jen tím, že si tím člověk projde společně s ostatními.
Z pohledu rodin a kamarádů je to možná pořád stejné: málo zpráv, málo času, krátké odpovědi a dlouhé ticho. Jenže právě to hodně vypovídá o tom, že výcvik běží přesně tak, jak má. Dny jsou plné od rána do večera, a když už večer zbude chvíle klidu, většinou ji přebije únava. Přesto je dobře vědět, že i v tomhle tempu míří domů myšlenky častěji, než by se mohlo zdát.
A z Přáslavic tak po třetím týdnu přichází i vzkaz, který je možná o něco klidnější než ten předchozí, ale o to silnější: „Domů bych chtěl vzkázat, že jsem v pořádku a že už to pro mě není jen o tom vydržet. Začínám mít pocit, že to všechno do sebe zapadá a že ten výcvik člověku opravdu něco dává. A kamarádům bych řekl, že největší překvapení je, kolik toho člověk zvládne, když nemá možnost couvnout,“ zhodnotil účastník DVC.
Třetí týden v Přáslavicích tak ukazuje možná to nejdůležitější z celého dobrovolného vojenského cvičení. Nejen to, že účastníci umí přijmout režim a plnit úkoly. Ale že v sobě postupně objevují něco víc — odolnost, jistotu, odpovědnost a schopnost fungovat v týmu i ve chvíli, kdy už to není pohodlné.
A právě tehdy se z výcviku stává něco, co člověku zůstane i po jeho skončení. Ne jen vzpomínka na několik týdnů v uniformě, ale zkušenost, že obstát není samozřejmost — a že to má svou cenu.
Třetí týden tak v Přáslavicích nepřinesl jen další splněná zaměstnání. Přinesl okamžik, kdy je opravdu vidět, jak se z původního očekávání stává skutečný posun. A to je možná ten nejdůležitější důvod, proč tenhle výcvik stojí za to.
